Hlášky z Města z kostí (Nástroje smrti 1)

Tak som to predsa len poctivo povyberala a dala na stránku, aby ste sa aj vy zasmiali... :-) Takže prajem príjemnú zábavu...

PS: Tých z vás, ktorí ste knihu (z nepochopiteľných dôvodov) ešte nečítali, upozorňujem na spoilery!!!

První promluvil Alek. „Co je tohle?" zeptal se a pohledem přejel od Clary ke svým společníkům

„To je holka," opáčil Jace, když se vzpamatoval. „Určitě už jsi předtím nějakou viděl, Aleku. I tvoje sestra Isabela je holka."

„Kriste.Ježíši!" vyjekl Luke.

„Ale ne, to jsem jenom já," řekl Simon. „I když už jsem od pár lidí slyšel, že určitá podoba by tu byla."

„Ten tvůj kamarád píše příšernou poe­zii," řekl Jace.

Clary zamrkala, na chvíli vyvedena z míry. „Cože?"

„Říkal jsem, že tvůj kamarád píše příšernou poezii. Zní to, jako by snědl slovník a teď náhodně zvracel slova."

„Podsvěťané?"

„Děti noci, čarodějové a podobné bytosti, prostě nadpřirození obyvatelé téhle dimenze."

Clary zavrtěla hlavou. „Mluv dál. Předpokládám, že sem patří taky třeba upíři a vlkodlaci a zombie?"

„No samozřejmě," potvrdil Jace. „I když zombie najdeš spíš víc na jihu, tam, kde jsou kněží voodoo."

„A co mumie? Ty jsou zase jenom v Egyptě?"

„Nemluv hlouposti. Na mumie přece nikdo nevěří."

„Jako muly," řekla Clary zamyšleně, když se jí vybavilo něco z hodin biologie. „Muly jsou sterilní kříženci."

„Máš ohromující znalosti hospodářského dobytka," řekl Jace.

„Radši na to prostě zapomeň, ano? A drž se dál od andělských ostří. Vlastě se bez dovolení nedotýkej žádné z mých zbraní."

„No vidíš, a to jsem je chtěla všechny prodat na eBay," zamum­lala Clary.

„Na čem?"

Clary se na něj zdvořile usmála. „To je mytické místo s obrov­skou magickou silou."

„Vy tu máte salónek?" zeptala se Clary.

„Jistě že tu mám salónek," řekla Dorotea. „Kde bych asi tak při­jímala návštěvy?"

„Jen si odložím klobouk u komorníka," řekl Jace.

Clary ztuhla na místě. „Simone?!"

„To mě podržte," řekl Jace rezignovaně. „A já už si myslel, že jsem narazil na něco zajímavého."

„Jsi můj nejlepší kamarád," řekla Clary. „Nebyla jsem na tebe naštvaná."

„Jo, jasně, prostě jsi mi jenom nemohla zavolat a říct mi, že ses dala dohromady s nějakým odbarveným rádoby gotikem, kterýho jsi nejspíš potkala v Pandemoniu," poznamenal Simon jedovatě.

„Já jsem se nedala s nikým dohromady," namítla Clary.

„A já mám přirozeně blond vlasy," řekl Jace. „To jen tak pro přesnost."

„Tak cos teda celý ty tři dny dělala?" zeptal se Simon se stínem podezření v očích. „Vážně máš pratetu Matyldu, která dostala ptačí chřipku a potřebovala ošetřovat?"

„Tohle ti Luke fakt řekl?"

„Ne. Řekl jenom to, žes odjela na návštěvu k někomu z rodiny, kdo je nemocnej.

Simon se rozzářil. „Tys nikdy neslyšel o Dračím doupěti?"

„Slyšel jsem o různých doupatech a taky o dracích," řekl Jace. „I když většina jich už vyhynula."

Simon vypadal zklamaně. „Tys nikdy nezabil draka?"

„Taky asi nikdy nepotkal metr osmdesát vysokou elfku v bikinách z kožešiny," řekla Clary podrážděně. „Dej si pohov, Simone."

„Nechcete mi někdo říct, kam jdeme?"

„Na metro L," odpověděl Jace tiše.

„To je snad vtip," řekl Simon a zamrkal. „Zabijáci démonů jezdí metrem?"

„Je to rychlejší než jet autem."

„Čekal jsem něco vychytanějšího, třeba dodávku s nápisem Smrt démonům nebo..."

Slehl pohledem k Jaceovi, který krá­čel několik kroků před nimi a zřejmě konverzoval s kocourem. Cla­ry přemýšlela, o čem si asi tak mohou povídat. O politice? O opeře? O vysokých cenách tuňáka?

„Chceš trochu po­lévky?"

„Ne," odmítl Jace.

„Myslíš, že bude Hodge chtít polévku?"

„Já chci polévku," prohlásil Simon.

„Ne, nechceš," řekl Jace. „Ty jenom chceš dostat Isabelu do po­stele."

„Večeře!" Byla to Isabela, stojící mezi dveřmi do knihovny.

„Můj bože, nastala hodina hrůzy," řekl Jace.

Hodge vypadal polekaně. „Já - já - já jsem měl dost sytou snída­ni," zakoktal. „Tedy oběd. Sytý oběd. Nic do sebe nedostanu -"

„Tu polévku jsem vylila," oznámila Isabela. „Objednala jsem ve městě činu."

Jace se odlepil od stolu a protáhl se. „Výborně. Mám hrozný hlad."

„Možná si přece jen trochu dám," připustil Hodge slabě.

„Ale tak to není," řekl Jace upřímně. „Já se jich jenom bojím. To není to samé."

„Měla jsem pocit, žes říkal, že jsou to knihovníci," připomněla mu Clary.

„Taky že to jsou knihovníci."

Simon hvízdnul. „Tak to jim asi musíš dlužit pořádnou pokutu za pozdní vrácení."

„Dokážou číst myšlenky?" zeptala se Clary tenkým hláskem.

„Mimo jiné. Patří mezi nejobávanější ze všech lovců démonů."

„Já teda nevím," řekl Simon, „mně to nepřijde zase tak hrozný. Radši bych, aby se mi někdo hrabal v hlavě, než aby mi ji usekl." 

„Tak to jsi ještě větší blbec, než na jakého vypadáš," řekl Jace s pohrdavým pohledem.

 „Je tu jeden z mlčenlivých bratrů a chce tě vidět. Hodge mě poslal, abych tě probudil. Vlastně tě chtěl probudit sám, ale jelikož je pět ráno, říkal jsem si, že třeba budeš míň naštvaná, když budeš mít před očima něco hezkého." řekl Jace.

„To myslíš sebe?"

„A co jiného?"

„Mně se zdá," řekla Clary trochu příkře, „že nikdo, o kom si Spolek myslí, že je mrtvý, vlastně vůbec mrtvý není. Možná by měli investovat do databáze zubních záznamů."

„Jé, Simon!" spoměla si Clary.

„Ne, já jsem Jace," řekl Jace trpělivě. „Simon je ten malý, co vypa­dá jako kuna a má špatný sestřih a deprimující smysl pro módu."

 „Děje se tady tolik věcí, a ty se přitom bojíš o Kuní tvář?"

„Neříkej mu tak. Nevypadá jako kuna."

„Možná máš pravdu," řekl Jace. „Kdysi jsem potkal jednu nebo dvě atraktivní kuny. Vypadá spíš jako potkan."

„A vy se... ehm...," Clary hledala správný výraz. „Vy se neroz­množujete?"

Lovec stínů vyprskl smíchy. „Ale jistě," řekl. „Rozmnožujeme se hrozně rádi. Je to jedna z našich nejoblíbenějších činností."

„A tady na podstavci je motto nefilim, lovců stínů."

„A co znamená?"

V šeru bíle zazářil Jaceův široký úsměv. „Znamená to ‚Lovci stí­nů: V černém vypadáme lépe než vdovy našich nepřátel, už od roku 1234‘.“

„Jaci –„

„Znamená to, že sestup do pekla je snadný“, řekl bratr Jeremiáš.

„Takže teď bys měl asi začít trhat svoje tričko na proužky, abys mi mohl obvázat ránu, ne?" zavtipkovala. Nesnášela pohled na krev, zvlášť na svou vlastní.

„Jestli jsi chtěla, abych ze sebe strhal oblečení, mohla jsi mě o to prostě požádat." Strčil ruku do kapsy a vytáhl stélu. „O dost míň by tě to bolelo."

„Rozhodně si neobjednávej vílí jídlo," poradil jí Jace a podíval se na ni přes okraj svého jídelního lístku. „Spousta lidí z něj začne trochu bláznit. V jednu chvíli si klidně žvýkáš vílí švestku a najed­nou utíkáš nahá po Madison Avenue s parohy na hlavě." Pak spěšně dodal: „Tedy ne, že by se mi to někdy stalo."

„Bum," řekl Jace a posadil se. Skicák pustil z ruky. „Doufám, že tam nebylo nic důležitého."

„Byl to lektvar na spaní," odpověděla rozzlobeně a postrčila lah­vičku špičkou tenisky. „A teď je pryč."

„Kdyby tu tak byl Simon. Ten by tě určitě dokázal unudit k spánku."

„Tohle lidem většinou neukazuju." (rozhovor o Clarynom skicáku)

„Proč ne?" zeptal se Jace.

„No, protože... je to něco jako deník, jenže nemyslím ve slo­vech, ale v obrázcích, takže jsou to všechno kresby. Ale pořád je to dost osobní."

Jace se zatvářil uraženě. „Deník, ve kterém nejsou žádné obrázky v mé maličkosti?“

 „Synové a dcery nefilim" řekl Magnus. „To je ale překvapení. Nevzpo­mínám si, že bych vás zval."

Isabela vytáhla pozvánku a zamávala jí jako bílou vlajkou. „Mám pozvánku. Tohle jsou moji přátelé."

Magnus jí vytrhl pozvánku z ruky a štítivě se na ni podíval. „Musel jsem být opilý," řekl. Otevřel dveře dokořán. „Tak pojďte. A pokuste se mi nepovraždit hosty."

„Hezký byt," řekl Jace. „Funkce nejvyššího čaroděje brooklynského se asi vyplatí, že?"

„Vyplatí," souhlasil Magnus. „Nemám ale žádné zaměstnanec­ké výhody, třeba zubní pojištění."

Jace zdvihl obočí. „To je Šedá kniha?"

„Není šedá." Tu poznámku si Clary nedokázala odpustit. „Je zelená."

„Kdyby byla doslovnost smrtelná nemoc, umřela bys už jako dítě," řekl Jace.

„Pozor na toho skřeta?" řekl Alek a varovně ukázal na  hubeného mužíčka s hnědou kůží, oblečeného do zelené kašmírové vesty, který zamyšleně pozoroval Isabelu, když kolem něj prošla.

„Předtím mě štípnul," řekl Alek škrobeně. „Do velice intimního místa."

„Nechci ti brát iluze, ale jestli ho zajímají tvoje intimní místa, nebude ho zajímat tvoje sestra."

Potkan se jí schoulil v dlaních a bázlivě vypískl. Clary si ho nad­šeně přitiskla k hrudi. „Ty jeden chudáčku," řekla něžně, skoro jako by to byl její domácí mazlíček. „Chudáčku Simone, to bude dobrý, slibuju..."

„Já bych ho tolik nelitoval," řekl Jace. „Tak blízko k druhé metě se nejspíš ještě nikdy nedostal."

Clary před sebe natáhla ruku s roztrženým batohem. „Jde o Si­mona. Chybí."

„Aha," řekl Magnus zdvořile. „A co mu chybí?"

„Prostě chybí," zopakoval Jace. „Je pryč, není tu, vyznačuje se nepřítomností, zmizel."

„Pamatuješ si, jak jsi mi v tom hotelu slíbila, že jestli přežijeme, oblečeš si uniformu ošetřovatelky a celého mě omyješ houbou?"

„To ses asi přeslechl," odsekla Clary. „Omytí houbou ti přece slíbil Simon."

Jace se mimoděk podíval na Simona, který se na něj zeširoka usmál. „Hned jak budu zase na nohou, fešáku."

„Je legrační," Simon si kolem prstu ovíjel pramen jejích vlasů, „že chvilku předtím, než se to stalo, jsem před Isabelou vtipkoval o upírech. Jenom jsem se ji snažil rozesmát, chápeš? ,Co nejvíc roz­pálí židovskýho upíra? Stříbrný Davidovy hvězdy? Sekaný játra? Šeky na osmnáct dolarů?'"

Clary zaúpěla. „Simone, ty jsi vážně idiot."

„Nikdy jsem netvrdil opak."

„Páni," řekla Clary a otáčela kámen v ruce. „Ale víš přece, že když holky říkají, že chtějí velký kámen, vlastně tím doopravdy ne­myslí, že chtějí velký kámen!"

„No, když mně bylo pět, chtěla jsem, aby mě máma nechala točit v sušičce s oblečením," řekla Clary. „Rozdíl je jen v tom, že mi to nedovolila."

„Možná proto, že točení v sušičce na prádlo může být osud­né," podotkl Jace, „na rozdíl od těstovin. Pokud je ovšem nevařila Isabela."

„Víš, Clarisso," řekl, „příště by nemuselo být špatné se zmínit, že už v posteli někoho máš, abychom se vyhnuli podobným trapným situacím."

„Tys ho pozvala do postele?" zeptal se Simon otřeseně.

„Směšná představa, že?" řekl Jace. „Všichni bychom se tam ni­kdy nevešli."

„Nepozvala jsem ho do postele," odsekla Clary. „Jenom jsme se líbali."

„Jenom jsme se líbali?" Falešný humor Jaceova tónu ji zraňoval. „Jak rychle se vzdáváš naší lásky!"

Clary vypadala, že ho snad ani neslyší. Znovu si uvědomil, že drží něco v rukou - svůj skicák. „Jaci," řekla. „Tohle je důležitý."

„Já to uhodnu," řekl. „Máš kreslící pohotovost a potřebuješ nahý model. Ale já nemám náladu. Můžeš poprosit Hodge," navrhl, jako by jí chtěl pomoci. „Slyšel jsem, že by udělal cokoli kvůli —"

„JACI!" přerušila ho a už téměř křičela.

„Podívej se na tohle." Řekla mu Clary.

Jace odhrnul stranou špinavé tričko a sedl si vedle ní. „To je hr­nek."

Slyšela, že se jí v hlase ozývá podrážděný tón. „Já vím, že je to hrnek."

„Nemůžu se dočkat, až nakreslíš něco fakt složitého, třeba Brooklynský most nebo humra. To mi nejspíš pošleš zpívající telegram."

Jace si odfrkl. „Rande v dodávce? Není divu, že má u opačného pohlaví takový úspěch."

„Je to prostě auto," ohradila se Clary. „Jsi jenom naštvanej, že Simon má něco, co ty ne."

„Má spoustu věcí, které já nemám," připustil Jace. „Například krátkozrakost, špatné držení těla a příšerný nedostatek koordinace."

Jace, Alek a Isabela nechali Simona s Clary čekat u dodávky a šli zkontrolovat „hladinu démonické aktivity", jak to nazval Jace.

Simon se díval, jak tři lovci stínů kráčí k domu po cestičce lemo­vané růžovými keři. „Hladina démonické aktivity? To mají nějakej přístroj, kterej měří, jestli náhodou démoni uvnitř necvičí jógu?"

„Jistě, je dost velký," připustil blahosklonně, „ale čekal jsem něco... Vždyť víš." Rukama naznačil předmět, který by velikostí zhruba odpovídal kočce domácí.

„Je to Pohár smrti, Jaci, ne Záchodová mísa smrti," řekla Isabela.

Jako vždy promluvil Jace. „Co jsi zač?"

„Já jsem Abaddon, démon pro­pasti. Mé jsou prázdné prostory mezi světy. Můj je vítr a burácející temnota.“ Abaddon rozevřel čelisti a zasyčel.

„Tím větrem a burácející temnotou si nejsem tak jistý," pokračo­val Jace, „podle mě to zapáchá spíš jako skládka odpadu. Víš určitě, že nejsi ze Staten Islandu?"

„Takže když měsíc ještě není v úplňku, prostě se jenom cítíš tro­chu vlkovitě?" zeptala se Clary.

„I tak se to dá říct."

„No, klidně si posluž a vystrč hlavu z okna, jestli se ti chce."

Luke se zasmál. „Já jsem vlkodlak, ne zlatý retrívr."

„Bude je muset odvolat," řekl Jace.

Nechápavě se na něj podívala. „Cože?"

„Luke," řekl Jace. „Bude muset odvolat svoji smečku. Došlo tu k nedorozumění."

                                               „Aha, takže ty ses unesl sám?"

„Budeme tam všichni spolu," řekl Valentýn. „Tak, jak to má být."

To zní skvěle, pomyslela si Clary. Jenom ty, tvoje žena v komatu, tvůj nervově zhroucenej syn a tvoje dcera, která tě k smrti nenávidí. Nemluvě o tom, že se do sebe tvoje dvě děti možná zamilovaly. Jo, to zní jako dokonalá rodinná idyla.

„Bylo to divný, mluvit s Jacem?" zeptal se Simon úzkostlivě ne­utrálním tónem. „Teda po tom, co jsi zjistila..."

Jeho hlas se vytratil do ztracena.

„Co?" zeptala se Clary ostře. „Po tom, co jsem zjistila co? Že je to vraždící transvestita a zneužívá kočky?"

„Není divu, že ta jeho kočka každýho nesnáší."