Hlášky z Města z popela (Nástroje smrti 2)

Myslím, že na spoilery nemusím upozorňovať...:-D

„Zlobíš se.“ Jace vyčítavě mávl rukou směrem ke svému nevlastnímu bratrovi.

„Ale nezlobím,“ procedil Alek mezi zuby. „Jenom proto, žes tvr-dil, že dračí démoni už vyhynuli –“

„Říkal jsem, že skoro vyhynuli.“

Alek na něj namířil prst. „Skoro,“ řekl a hlas se mu třásl hněvem,

„není ANI ZDALEKA DOSTATEČNÉ.“

„Aha,“ opáčil Jace. „Asi budu muset požádat, ať kvůli Alekovi změní v učebnici démonologie údaj ‚skoro vyhynulý‘ na ‚zdaleka ne dostatečně vyhynulý‘. Má totiž rád, když jsou příšery opravdu, ale opravdu pořádně vyhynulé.

 „Přišli jsme navštívit Jace,“ řekla Clary. „Je v pořádku?“

„To nevím,“ odpověděl Krasomil. „Je normální, když jen tak leží na zemi a nehýbe se?“

„Co –“ začal Alek a zarazil se, když se Krasomil zasmál.

 Krasomil vstal a přešel k oknu. „Krev,“ řekl, jakoby sám sobě.

Simon obrátil oči v sloup a pak se podíval na Jace. „To je u něj normální, že stojí u okna a blábolí cosi o krvi?“

„Ne,“ řekl Jace. „Většinou u toho sedí na gauči.“

„Řekla, že ji nechce,“ přerušil ho Simon. „Haha.“

„Haha?“ Jace se tvářil nevěřícně. „Lepší odpověď nemáš?“

„Isabela tvrdí, že královna ze Zakletého dvora chce, abychom ji navštívili.“

„No jistě,“ řekl Krasomil. „A po mně zase chce Madonna, abych jí dělal křoví na příštím světovém turné.“

 Jace si položil hlavu do dlaní. „Řekni Isabele ne.“

„Ale ona si myslí, že je to dobrý nápad,“ protestoval Alek.

„Tak jí řekni ne dvakrát.“

Isabela měla pochybovačný výraz. „Mámě a tátovi se to nebude líbit, jestli na to přijdou.“

„Myslíš to, žes osvobodila potenciálního zločince a vyměnila ho za svýho bratra s čarodějem, kterej vypadá jako teplej ježek Soník a oblíká se jako nějakej pošuk, co unáší malý děti?“ zeptal se Simon. „Ne, to se jim asi líbit nebude.“

 Isabela  ladně přistála na nohou. „Jů, to byla švanda.“

„Už toho mám dost,“ řekl Jace. „Letos ti k Vánocům koupím slovník.“

„Na co?“ zeptala se Isabela.

„Aby sis mohla najít slovo ‚švanda‘. Zdá se mi, že asi nevíš, co to znamená.“

„A vy máte povolený randit s vílama?“ zeptala se Clary.

„A  Lightwoodovým by nevadilo, že Isabela a ten jaksejmenuje –“

„Meliorn,“ pomohl jí Simon.

„Že Isabela a ten Meliorn spolu chodí?“

„Nejsem si jistý, jestli spolu chodí,“ řekl Jace a poslední slovo zatížil silnou ironií. „Řekl bych, že s chůzí to nemá nic společného. Nejspíš vůbec nevytáhnou paty z postele.“

 „Nechápu, jak vy lidé můžete chodit v botách s tak vysokými podpatky.“

„To je moje motto,“ prohlásila Isabela se svůdným úsměvem. „Nebrat nic pod dvacet centimetrů.“

Meliorn na ni vrhl chladný pohled.

„Mluvím samozřejmě o podpatcích,“ dodala. „Je to taková slov-ní hříčka. Chápeš?

„Vyspala ses dobře?“

Přikývla. Měla sucho v ústech. „Proč jsi mě neprobudil?“

„Říkal jsem si, že ti odpočinek přijde vhod. Navíc jsi spala jako dřevo. Dokonce jsi i slintala,“ dodal. „Na moje tričko.“

Clary si rychle zakryla rukou ústa. „Promiň.“

„Člověku se moc často nepoštěstí vidět někoho slintat,“ pokračoval Jace. „Zvlášť s takovým absolutním odevzdáním. S otevřenou pusou a tak.“

 Jace hodil list papíru zpátky na stůl a začal si svlékat bundu. „Mám stélu, kterou můžeme použít. Tak kdo mi to chce udělat?“

„Jak politováníhodná volba slov,“ zamumlal Krasomil.

Tak čeho se bojíš?“

Alek se znovu zamyslel. „Pavouků,“ přiznal se.

Clary se otočila k Lukovi. „Nemáš tady někde pavouka?“

Luke se zatvářil zoufale. „K čemu bych tady asi měl pavouka? Vypadám snad jako někdo, kdo je sbírá?“

„Bez urážky,“ řekl Jace, „ale svým způsobem ano.“

 

„Říkal jsi, že s někým chodíš,“ připomněl mu jeho otec. „I když jsi nám ještě nesdělil, proč je to tak důležité.“

„Není,“ vyhrkl Alek. „Já vlastně vůbec s nikým nechodím. A není to důležité. Nebo by aspoň nebylo, kdybych s někým chodil, ale já stejně s nikým nechodím.“

Krasomil se na něj podíval jako na mentálně zaostalého.

 „Vy mého otce neznáte. Vysměje se vám do tváře a nabídne vám peníze, abyste měla z čeho zaplatit za převoz mého těla do Idrisu.“

„Nebuď směšný…“

„Máte pravdu,“ přerušil ji Jace. „Když o tom tak přemýšlím, poštovné budete muset nejspíš zaplatit sama.“

 Alek stáhl ruku a tiše si písknul. „Je vidět, že to inkvizitorka opravdu myslí vážně.“

„Samozřejmě že ano. Jsem přece nebezpečný zločinec. Copak tys to neslyšel?“

„Vlastně tak úplně neřekla, že jsi zločinec…“

„Ne, jsem jenom moc zlobivý chlapec. Dělám spoustu ošklivých věcí, třeba trápím koťátka a dělám sprosté posuňky na jeptišky.“

Alek přikývl. „To mi můžeš povykládat později. Ale teď to nej-důležitější. Musíme vymyslet, jak tě odsud dostaneme.“

„Cože?“ Jace tomu nemohl uvěřit a trochu se mu zatočila hlava. „Myslel jsem si, že jsi spíš pro ‚jděte rovnou do vězení‘ než pro ‚můžete jít, nezískáváte dvě stě dolarů‘. ‚Zákon je Zákon, Isabelo.‘ Něco takového jsi tam přece plácal, ne?“

„Co to děláš?“ zeptal se Alek.

„Napadlo mě, že si tady na chvilku lehnu na zem a budu se svíjet bolestí,“ zavrčel. „Krásně to uklidňuje.“

„Opravdu? Aha – to byl sarkasmus.

„Prostě jsem vyskočil.“ Jace vytáhl zpod postele dva disky s okraji ostrými jako žiletky. Byly polepené šedými kočičími chlupy. Foukl na ně, aby je chlupů zbavil. „Šakramy. Ty se budou hodit. Zvlášť jestli narazím na démony se silnou alergií na zvířecí srst.“

 Jace najednou udělal krok ze střechy do prázdného prostoru tak klidně, jako by scházel ze schodů. Clary nahlas vykřikla, zatímco Jace padal jako kámen…

A lehce přistál v podřepu přímo před ní. Clary na něj s otevřenou pusou zírala, jak se zvedá a s úsměvem na ni cení zuby. „Kdybych teď chtěl zavtipkovat, že jsem tu jenom na skok,“ řekl jí, „považovala bys to za otravné klišé?“

 

„Tak vy jste Claryin otec,“ řekl Simon. „Bez urážky, ale už docela chápu, proč vás tak nesnáší.“

„A pročpak?“ Valentýn měl v tváři nezúčastněný, téměř nehybný výraz.

„Protože,“ odpověděl Simon, „jste evidentně případ pro psychiatra.“

„Co ti vlastně řekl tvůj otec, když jsi sem za ním přišel?“ zeptal se Luke. „Co ti nasliboval?“

„Ale, však víte. Takové ty běžné věci. Doživotní přísun lístků na zápasy Knicks a tak.“ Jace mluvil jakoby nic.

. „Luku,“ začala Clary. „Valentýn mi něco řekl, když jsem byla na lodi, něco o…“

„Dobré zprávy nikdy nezačínají slovy ‚Valentýn mi řekl‘,“ zamumlal Luke.

A na záver romantika ala JACE:

„Opravdu jsem byla nemocná,“ ujistila ho Clary. „Přísahám. Přece jenom jsem na té lodi málem umřela, vzpomínáš?“

Pustil její ruku, ale upřeně ji pozoroval. „Já vím,“ řekl. „Pokaždé, když málem umřeš, málem umřu i já.“